Protože jsem četla první díl, Příšerné příběhy strýce Montague, neodolala jsem a půjčila si v knihovně i druhý. Samozřejmě jsem hrozně lekavý člověk, a jelikož jsem zapoměla jaký byl první díl, málem jsem u druhého zešílela strachy.
Během čtení knížky jsem se uklidňovala, že je to jenom příběh, vlastně příběhy. Ale Priestley to umí vystihnout tak hororově, že to nějak nefungovalo. Nahánělo mi to strach, jak jednotlivé příběhy, tak i to, co se dělo mezi nimi...a na konci mi při několika posledních stránkách začalo pomalu začalo docházet, jak to asi dopadne. A po dočtení jsem zjistila, že autor musel mít knihu opravdu promyšlenou, protože konec parádně navazoval na začátek.
Ode dneška už se bojím dojít si na kadibudku (jsme na chatě), protože se děsím každého kouta, že z něj vybafne krutý skřet z Vyřezávaného zubu. A když jsem viděla normálního zahradního šneka, málem jsem se zbláznila, protože mě vyděsil, samozřejmě jen díky jedné povídce s názvem Příroda.
U těchto povídek nikdy nevíte, jak to dopadne. Výhoda i nevýhoda...netuším. Kniha je ale doplněná skvělými ilustracemi. Dokonalé.
Každopádně vřelé doporučení všem duším, jak se smyslem pro humor i strach.
A těším se až si přečtu Příšerné příběhy z temného tunelu!